Sportiness CZ - Skákací chůdy

Je druhá polovina dubna a naše upracované a zavzdušněné hlavinky už potřebovaly provětrat, zmožené, uskákané svaly protáhnout, a zohýbané kosti narovnat. Není lepšího lékaře než matičky přírody. A máme tu hned dvě základní varianty, jak se vrhnout do její zelené náruče. Buď se poflakovat pomaličku, potichounku, kam nás to intuitivně potáhne, přisednout ke každému druhému velkému stromu, poklábosit s jeho dévou a užívat si energetických výměn ať už je vnímáme či nikoli, nebo vzít to na hulváta rázným krokem, nepřemýšlet, nezatěžovat se okolními skřítky, zdvihnout hlavu, tahat do sebe co nejvíce čerstvého, lesem filtrovaného vzduchu a překonat co nejvíc siločar, což je pro naše tělo také léčivé.

Tentokrát jsme zvolili variantu č. 2. Původně jsme chtěli na 4 dny, jenže Murphy prostě funguje a v posledních dnech vyskákalo spoustu úkolů, tak jsme to poupravili na 2 a poslední den byla nutná redukce na jeden intenzivní. Přesto to stálo za to.

Asi nemá smysl popisovat historii, jak se tvořila skupinka průzkumníků, jak se postupně rozpadala, pak zase přibývala, pak zase mizela… No prostě nakonec zůstalo jen torzo jRr, tzn. já, velký Ríša a malý Ríša :o)

Měli jsme se srazit 0950 na nádru a 1005 odjezd. Jenže já v 0955 dokousal labuť s kafem z místní vypečené pobočky a stále nikde nikdo. Bylo to zase volné. Kdo přijde, ten přijde. A vypadalo to, že nakonec vyrazím sám. Minutu před desátou jsem se už sbíral, že skočím pro lístek a tu se v davu začal ríšovat typický ježek velkého Rýsi a vedle něj klopýtající malá postavička Gega :D Prý se nedá nikde zaparkovat. Tak OK, jedeme ve třech.

Měli jsme ještě pět minut, tak žádný stres. Avšak vyřízení jízdenky nám trvalo asi 3 minuty. Protože nevím, jak je to se skupinovou jízdenkou a dětmi, tak jsem to trošičku pomotal, ale paní v modrém nám to politicky vysvětlila a vše uvedla na pravou míru. To už jsme se začali docela bavit představou, že to asi nedáme, ale co už. Vyběhli jsme k něčemu, co mělo být podle řádu rychlík, ale vypadalo to spíš jako natuněná čokála, mimochodem plná lidí :o/

No nic, nalezli jsme a očekávali odjezd každou mikrosekundou. A místo odjezdu přišlo hlášení o nějakém připojování a kdesi cosi. No stáli jsme tam dloooouho, ale nakonec se vláček pohnul a nám začalo další dobrodružství.

Když to vezmu kolem a kolem, tak start byl asi nejzajímavější. Zbytek byl lážo plážo. Kromě toho, že jsme zavnímali zastávku Plasy a pak jsme jeli hrozně, hrozně dlouho, než přišla Žihle. Zděšeně jsme se na sebe podívali, že bychom měli tohle celé šlapat zpět, ale měl jsem v záloze ještě jednu zastávku zhruba 5 km od Plas.

Takže trasa Žihle – Rabštejn nad Střelou byla v pohodičce. Zblajzli jsme domácí bagetky od Karol a Gego se naučil pár odrážek z praktické topografie. Dnes je schopen určit azimut trasy podle slunce s přesností plus mínus pět stupňů. V Rabštejně měli všude otevíračku od 18:00, kromě jedné rodinné hospůdky, kde jsme zasedli na oběd. Točí tam žatecké pivo, které není zrovna chuťově významné, ale vyprahlým poutníkům přijde vhod.

Dál jsme pokračovali údolím Střely do Černé Hatě, odkud jsme to střihli do Strážiště. Přece jen, je dobré sem tam mrknout do vrstevnic. Ještě dnes mám dobrý pocit z toho, jak jsme značenou trasu přečůrali :D KČT nás chtělo vyšťavit, ale to maj smůlu. Hoši z trpaslíka si vždy poradí.

No a nakonec hupky šupky do Mladotic, kde je zastávečka a nálevna pro trampy a místní otrapy s totálně ptáky pokakanou lavičkou.

Byl to dobrý očistný den. Soutěž o zahlášení první veverky vyhrál Ríša, já viděl nejkrásnějšího motýla a Gego otestoval nové softshellové botky. Navíc se skoro odnaučil pít pivo :o)

Dnes se pro změnu konala jízda dam, které se měla účastnit Karolína, Gabča, Lucka a Péťa. Tak jsem zvědavý, kdo se ještě přidal a těším se na jejich zápis z vodopádové akce ;o)

Luky