Sportiness CZ - Skákací chůdy

Páteční radovánky

Je neděle 15.5.2011, 21:13, sedím u počítače, uprostřed nehorázného bordelu ze zbytků logistického zabezpečení letošního orienťáku a nevím kde začít vyprávět. Tolik věcí se za poslední tři dny událo, tolik hlášek jsme vyslechli a tolik společné rezonce jsme zažili. Ondra z Brna už report sesmolil (opět v rekordním čase, jako minulý rok) a teď je řada na Plzni. No nic, zkusím to od začátku.

Přenesme se tedy do pátku, kolem třinácti třiceti. Opékací klobásky a párečky nakoupené, ubytovna zaplacená, auto hracího materiálu plné, obrázek reflektující zítřejší dění nakreslený, několik koordinačních telefonátů vyřízených a už přijíždí na Rapid první čtyři účastníci z Brna. Péťa, Líba, Honza a Petřík. V těsném závěsu doráží i náš Péťa. Teď už zbývá jen Mirek z Prahy a zbytek se prý dostaví přímo na Chlum. Kvarteto se ubytovalo a než přišel Petr s Líbou, vrazil jsem Honzovi do ruky mapku řka, že je teď čeká první fáze orienťáku, nebo-li štrádování na Chlum. Pohodový výlet na půl hodinky, žádný problém…

Zanedlouho se ukázal i i Mirek, kterého jsme před druhou hodinou přihodili do vozidla a šup šup k rozhledně. Tam už na nás čekal nervózní Lukáš Libra.

KČT mi slíbilo, že otevřou stáneček kolem třetí, tak jsme započali sbírati suchých dřevin na žrádelní párty. Dvě zoufalé sekery, krčící se v mé taštičce, svému osudu neunikly. Zanedlouho zaplál ohýnek. Než se posbírali další členové a členky, stačili jsme zahrát sportinessácký fotbálek mezi stromy, neboli nejsou dána žádná pravidla, ale dámy mají vždycky přednost ;o)

Mezi patnáctou a šestnáctou už něco jídla ubylo a prostor zdál se býti dostatečně zalidněn pro otevření první části seznamovací hry. Byla náročná. S mojí děravou pamětí, co se jmen a názvů týče, jsem zavnímal jen kudrnatou Karolínu, vlasatou Verču a dojebaného Davida. Abyste si nemysleli, že jsme banda sprosťáků, upozorňuji, že David je Ostravák a pojem, který si vložil před jméno, aby byl dobře zapamatovatelný a který ho má vystihovat, neznamená to, co si Švédi (Češi) myslí. Kdo nebyl na Moravě, asi neví, že nám tam dost uličníků říká Švédi, ale o tom až jindy. Druhá část hry byla hardcore. Již podle názvu Přísavky si možná dokážete představit ten zoufalý chumel propletených rukou, nohou, hlav, zadnic, stehen, kolen, loktů…možná i na jazyk v konečné fázi došlo, ale to už jsem nevnímal, protože jsme začali padat z mého pohledu doprava :D

Nakonec se nás na Chlumu sešlo celkem 26 lidí, což považuji za hodně slušnou skupinu. Průběžné stravování jsme prokládali dalšími hrami, jako třeba Závin…kde se Citron zase ukázal jako největší „svině“, protože byl uprostřed a když jsme se celí zamotaní přesouvali k budce s turistickými odznaky, tak se se svojí vahou 270 kilogramů do nás zavěsil a mně vystřelila kýla na třech místech naráz.

Dál jsme hráli Sauří vejce, Na třetího a hru, která opravdu zaujala: Maršál a špion. Ve čtvrtek v noci jsem ještě vystříhával a popisoval papírky a vyplatilo se to. Přestože družstva byla věkově i fyzicky vyvážená, nakonec byl soupeř zostuzen debaklem 0:4 :D Sláva vítězům i poraženým. Věřím, že po této hře už všichni procítili, jak funguje život v naší skupině a to byl skvělý intuitivní vstup do sobotního závodu – nezávodu.

Bohužel se začalo hlásit šero a to byl signál k rychlému přechodu do vydání map a organizačních nařízení k zítřejší akci. Nebýt kafemlejnku Citrona, možná bychom to stihli ještě za světla ;o)
Tma padla rychle, takže nezbývalo než se pobalit a odfrčet.

A tak skončil první den…alespoň ta veřejná část ;o) V noci, když jsme s Verčou vařili těstoviny na zítřejší salát mi ještě dorazila omluva od Hanči, že má od maminky zákaz účastnit se dalšího dne, protože prý dorazila pozdě (ačkoli holky zdrhly předčasně).

Mnoha lidem nestačí ani desítky let k tomu, aby pochopili tak jednoduchou věc, jako je iluze kontroly a nebezpečí lpění, ze kterého plyne tolik hustot, jako sobectví, citové vydírání, nervozita, násilnické sklony, sebedestrukce a další vypečenosti, ve kterých se utápíme snažíc se házet vinu na druhé. A pak se nám naše „dobré“ skutky vrací jako bumerang ve formě ne-moc-í a špatných vztahů. Přeji zdraví, lásku a možnost svobodné volby všem lidem na světě.
 
 
Sobotní sportování

V sobotu jsem se probral v pět a už celý natěšený se nemohl dočkat akce. V šest jsme pomíchali salátek, dobalili, nanosili věci do káry a odfrčeli na nejvzdálenější startoviště, kde jsem po sedmé vystoupil a vyrazil lampionkovat a štípačkovat trasu. Je vidět, že už nejsem na běhání bez chůd moc zvyklý. Když jsem se seškrabal z té hromady písku, kam jsem plácnul lampionek a rozběhl se k dalšímu stanovišti, pocítil jsem nápadně známé pálení ve stehenních svalech. Njn, stoupák bez rozcvičky, po ránu, ideální start. Naštěstí to zhruba po třech kilometrech povolilo.

Protože jsem si hrál na hrdinu a nedodržel jsem základní orientační pravidla, kašlal na buzolu a neměřil vzdálenosti v neznámém terénu, tak jsem vesele zakufroval a měl pár minutek zdržení. I když zase tak moc to nevadilo, protože si všichni mohli zkontrolovat a doladit chůdy.

Z minulé noci byla půlka lidí, včetně malého Petříka pokousaných …že Evčo. Už jsem se ani nedivil a rovnou jsem se všemi slovně projel jednotlivá stanoviště, upozornil je na možná nebezpečí a už nadešel dlouho očekávaný okamžik startu. V 0947 vystřelila cyklohlídka Karol s Gabčou, které měly navíc fotografovat závodníky na trati. Další dvojice a trojice opustily start do 1021.

Celý rok jsem měl na paměti Péťova slova, když s Barčou doběhl. „To bylo jednoduchý“, pravil. A tak jsem letos zvolil malinko členitější terén…no malinko víc, orientačně náročnější polohy lampionků a vůbec, ať si to klucí a holky pořádně užijí. Nemusí přece každý najít všech osm lampionků, jako minulý rok. Navíc, kdo to má pak hodnotit ;o) Pro družstva s dětmi jsem upravil trasu na pět nejbližších.

A začal urputný boj. Přiznám se, že když se po dvou hodinách po výběhu poslední hlídky ještě neobjevovaly ani dětské, začínal jsem se trošičku nudit. Zpestřením mi byla výhružná SMSka od cyklohlídky, na kterou jsem sázel, že to dá do hoďky a půl. V SMS zaznělo něco o tom, abych se připravil, že přijdu o svůj žirafí krk, až se holky vymotají z bludnýho kruhu :D Musím říci, že mě nejprve zatrnulo, ale nakonec jsem se od srdce zasmál. Už teď mi to nedá a prozradím, že frčely tři hodiny a dvacetsedm minut a štíply celé dva lampionky. Jsou to prostě kouzelnice :DDD Přesto, jako jediná cyklohlídka, udolaly zlato.

Jako první doběhli Gego s Ondrou. Byl jsem rád, že je vidím a hlavně v celku. Hned zahlásili, že cestou potkali i jiné, takže mi pro dnešek přestaly šedivět vlasy. Jako druzí dorazila vítězná trojice Lucka – Ondra – Lukáš. Osm lampionků v čase 0253 byl skvělý výkon. A to zvládli nadělat ještě pěkných pár fotek a dát si pifko a kofču u rybářů. Mezi třináctou a patnáctou hodinou se dosypaly i zbylé týmy. Průběh příběhu byl prakticky stejný. Pan Gego fotoaparátem šéfoval přibíhající závodníky, kteří dorazili, plácli sebou o zem a hlasitě dýchali. Asi se někde za rohem domluvili, že tohle budou dělat, jinak to nechápu. Vytáhnul jsem z nich tedy propocené a oštípané kartičky, zapsal výsledky a pozval je k obědu, kde se pokecalo o klíčových momentech na závodním poli. Zase bude rok co vyprávět ;o)

Ještě se musím pochlubit. Od závodníků jsem dostal za orienťák deset bludišťáků ;o)

Po jídle byl zahájen postupný odjezd, aby se nezavzdušnily sprchy na ubytovně. Karolína s Gabčou se zatím probraly z komatu a vyzvedly mi nejbližší dva lampionky. Lucka, Verča a Gego, vyrazili pěšo pro lampionek na trigoš. Ještě jednou díky všem pomocným silám ;o)

Čas k zamluvené hospůdce se neúprosně blížil, tak jsem se nakonec rozhodl odložit vyzvednutí zbytku lampionků na další den, což mě stálo jeden lampionek i s kleštěmi, zrovna z pískové hory. Věřím, že člověk, který je uzmul, je jistě potřeboval, učinil tak v dobré víře jejich záchrany nebo k pomoci potřebným. Jeho čin se mu jistě vrátí v odpovídající podobě ;o)

K vlastnímu závodu není co dodat. Počasí se perfektně vydařilo, všichni nalezli cíl ve zdraví a s úsměvem na tváři. Mnoho přespolních básnilo a kráse okolní krajiny a mají pravdu, zeleň a členitý, lomovatý terén je prostě žůžo.

Od sedmnácti hodin byla zamluvená hospoda U Boleváku, kde jsme měli samostatnou místnost na hry a družbu. Nepříjemnou obsluhou jsme se nenechali odradit, v každém případě sem už nikdy více. Škoda, že nevyšel Vodnář s Majdou, jako minulý rok :o(

Abyste v písemné podobě ochutnali alespoň jednu hru, vložím sem výsledek stolu, který obsadili Ondra a Lukáš z Brna. Záměrně je zmiňuji, protože hra spočívala v tom, že každý stůl napsal deset zákeřných slov, ze kterých pak další stůl skládal pohádku v rozsahu dvou minut, která měla mít hlavu a patu. To by nebyl Ondra, aby nevymyslel nějakou lišárnu. Takže prý ať dostanou jakoukoli sadu slov, básnička musí být o mě :D
A jak to dopadlo? Posuďte sami.

Sada slov:
1) integrální
2) exponenciální
3) nejneobhospoda­řovávatelnější­ho
4) Fidorka
5) mydlipysk
6) liposkukce
7) redundantní
8) optometrika
9) labyrint
10) pusinkovat

Pohádka:

Bylo nebylo, jedna malá republika, kraj to český. Všichni se zde pyšní přívlastkem nejneobhospoda­řovávatelnější město, a to Plzeň. Žil zde jeden vysoký mladík, dle cen, které dává místo medailí, známý mezi všemi, jako Fidorka. Ve škole mu to moc nešlo, byl spíše za mydlipyska. Matematika pro něj byla jeden velký labyrint. Exponenciální a integrální podmnožiny nezvládá. Líbila se mu však matikářka. Chtěl jí stále pusinkovat, i přesto, že velmi nutně potřebovala liposkukci. Ostatní se mu šklebili a nechápali, jaká síla ho k ní táhne. Optometrika vyřešila jeho trable se zrakem, a tak mydlipysk Fidorka vyhodnotil svoji lásku, jako redundantní.

:DDDDDDD

Další hry zaznamenal náš přední fotograf Tom, tak nahlédněte do fotošek. Určitě si všimnete mumie a lehce masážní hry hledání kolíčků :D

Sem úplně zapomněl zmínit, že jsme závod řádně vyhodnotili, rozdali medaile a diplomy. Výsledky orienťáku z roku 2011 naleznete ZDE.

Z hospy jsme vystřelili po půlnoci a někteří se vydali ještě na rok očekávané sardele.
 
 
Nedělní oběd

Neděle proběhla ve standardním duchu. V půl desáté jsme se sešli u ubytovny, kde jsem rozdal zbylé horalky a fidorky, předali jsme klíčky paní na hlídání a nabrali kurz na město. Následovala malá procházka středem s trochou historie, hledání koňských hlav, hledání hospy, která by měla otevřeno od deseti…to bylo bez šance. Nakonec jsme dodrželi plán a před jedenáctou jsme už stepovali u Bohemky, kde hladový hyperaktivní Petřík málem utrhnul kliku od dveří nechápaje, proč nám neotvírají, když nás vidí. A zase jsem viděl, že se máme od dětí co učit, jak je jejich logika jednoduchá a přirozená a jak je náš dospělácký svět peněz, časů a šablon umělý a postavený na hlavu.

Po obědě se chumel rozpadl a sedm statečných se ještě vydalo na plzeňskou věž. Když jsem šlapal dvacátý pátý schod, vzpomněl jsem si na Péťu, jak od kostela zbaběle prchal řka, že už nikam nepoleze :D No dali jsme to, Plzeň byla vidět a dokonce jsme zamávali i Davidovi, který se opožděně přisunul, aby se rozloučil.

Hned po ukončení akcičky jsme s Verčou přejeli do prostoru závodiště posbírat zbylé lampionky, což nám procházkově zabralo asi hodinku a půl a to je konec pohádky.
 
 
Karol, Gabčo, Péťové, Lucky, Mirku, Honzo, Líbo, Petříku, Citrone, Verčo, Lukášové, Ondrové, Gego, Míšo, Jirko, Tome, Evčo, Hančo, Davide a Pavle, všem Vám děkuji za krásný víkend plný radosti, her, sportování a vůbec celkového souznění srdečných a inteligentních li­dí.

Luky
 
 
PS: Tento článek je psán z pohledu organizačního tělíska. Pokud by chtěl někdo připsat svůj pohled ve formě článečku, vložte ho prosím do dodatku, který se zobrazí pod článkem. Komenty standardně.
 
 
Výsledkovka
Report Ondry
Fotogalerka Luky
Fotogalerka Tom
Fotogalerní souhrn na sportinessáckým we­bu