Sportiness CZ - Skákací chůdy

Máme za sebou první ročník elfí, vílí a skřítkovské družiny v rámci Historického víkendu v Plzni a já můžu konečně pustit některé informace ze skrytých koordinačních sekcích, protože režisér Ladislav Berbek Silovský si výslovně přál, abychom vše klíčové drželi do poslední chvíle v tajnosti.

Nějaké útržky z přípravy skupiny jste už měli možnost vidět a po pravdě řečeno psát o tisících „komplikacích“, které se během těch pár měsíců vynořilo, by bylo na další diplomku. Jen shrnu, že z původních 18cti účastníků nás zbyla polovina, všechny hlášené děti nám zmizely na školy v přírodě, zbytek lidí sebraly služební cesty, vysoké školy a nejhůř na tom byla Lucka, která si přetrhala před 14cti dny vazy v kotníku. Jen pro zajímavost, po tom, co jsme domotali kostým Péťovi a Tomovi, jsem zvládl domotat i svůj, a to ve čtvrtek v 18:00. Karolína mně ale v pátek před vystoupením politicky vysvětlila, že zlato je její, protože dokončila svůj kostýmek v pátek 01:00. Tak to dopadá, když děláte věci z přesvědčení, že jsou dobré, nehledě na osobní, rodinnou, pracovní a pochopitelně i finanční (jedním slovem systémovou) zátěž.

Páteční přípravy byly klidné a přesto chaotické. Na první pohled se zdá předchozí věta v rozporu, ale představte si, že jsou všichni v klídku, neprovádí se rychlé pohyby ani mluva, ale od deseti hodin se nikdo nemůže dočkat společného setkání a koordinační části a každý se na mě nesmyslně vrhá se spoustou stejných otázek, naivně si myslejíc, že mám dokonalý plán a podle toho se pojede. Ach, vy malověrní, jak dlouho jsem vám omílal tisíckrát testovanou skutečnost, že žádný plán nepřežije první výstřel, a jak jsme si to nakonec všichni užili. Po této víkendové „kalbě“ už mnozí z vás skutečně cítí, s jakou lehkostí se dá žít, zatímco se boří plány a hroutí životy všem stresařům okolo ;o)

Jenže v pátek to uličníci ještě nevěděli a tak po stručných odpovědích na dotěrné a nesmyslné dotazy byli ještě zděšenější a snažili se betonovat základy, na kterých by se mohli postavit. Přesto, že jsem všechny posadil do tekutého písku, ještě jsme s polovinou zvládli hodinu před zahájením prakticky projet velké vystoupení, za doprovodu hubního tramtarárování.

A jaké bylo vůbec složení jemněhmotných, které jsme představovali?

Luky – elf Aygulf, Verča – lipová déva, Péťa – salamandr, Hanča a Eliška – krvinky, Lukas Libra – noční můra…obrovský pokrok z původního temného elfa s dvěma meči :D, Tom – lesní elf, Karol elfí víla (vodní bytost) a Gabča studánková víla.

Klapka – akce

Zahájení bylo dosti napjaté. Zdrželo oblékání a líčení a první „průser“ byl na světě. Já, salamandr a noční můra jsme doběhli asi 5 minut před zahájením, ačkoli bylo domluveno 15 minut předem. Rejža na mě kulil oči, co jsme to za tydýty, že dem pozdě, že už se má vyrážet. Ale 5 vteřin před startem si nějaký plzeňský papaláš usmyslel, že se bez něj prostě nezačne a tak nastalo obrovské zdržení a i ostatní potvůrky postupně doběhly. Jen tak tak. Procházka po rynku a vyvolání císaře Rudolfa II. jedna radost.

Do večera nás čekala ještě dvě malá vystoupení s dětmi a jedno velké, se závěrečnou fází opět zatancování s dětmi. Na velkou scénu se přidala i Karolína, která konečně zavřela tvořivý obchůdek, ale !neúčastnila se nácviků! Největší nácvik proběhl formou instrukčně-metodického cvičení ve stísněných podmínkách obchůdku s čůráním v mezipauzách. Vůbec nás neštvalo, že jsme v lichém počtu, že si Gabča klidně vyběhne z kruhu, Verče vyletí kaloun z návleku a celkem „nehod“ bylo docela dost :DDD Výhodnou přírodních bytostí je možnost volné tvorby v rámci jakékoli činnosti. Jsme nespoutaní, neustále v pohybu a tudíž živí. Jakákoli pravidelnost nás zabíjí a publikum nudí. Zpočátku trochu neohrabaně a stydlivě, ale brzy naše potvůrky přišly na krásu intuitivní činnosti a komunikace s obecenstvem. Jen pro příklad uvedu první část velkého vystoupení, které se skládalo z pěti celků. Dvouminutová písnička, kde se mělo procházet mezi lidmi, divit se, ptát se, ukázat se apod., protože jsme v Plzni nebyli nějakých 600 let. Vyrazili jsme ve dvojicích, každý jiným směrem, a když jsem se po pár taktech rozhlédl a nikoho neviděl, obrátil jsem pozornost na scénu, kde už všichni rejdili. Zase jsem se musel smát. Kdybych plánoval, už bych prožíval minimálně třetí infarkt. Takhle jsme se s dévou pobavili, jak si všichni nepozorní naběhli a teď s tím dovedně zápasí :DDD

V další části byla elfí mazurka, jako třetí následovalo takové hadovité uskupení, samá ruka, samé křídlo, čtvrtá část obsahovala různá pohybová cvičení a poslední nejdůležitější část byla s lidmi. Ani nám nevadilo, že se už v třetí části mezi nás přimíchala opilá bezdomovkyně s tím, že chce skákadla půjčit. Jak jsme se komíhali všude možně, stali jsme se pro ni neuchopitelní, tak to nakonec vzdala. Dětem se spolupráce moc líbila a s dozněním posledního tónu nám krásně vyšel konec sestavy.

Teď už nás čekalo jen večerní předání klíče od města primátorem do rukou strašidel a démonů. A to stálo za to. Hudbu na tuto část jsem dodělával předchozí den do noci, protože mě něco říkalo, že se to bude hodit a nakonec se to skutečně vyplatilo, protože jsem „přebil“ Láďovo výběr. Když jsme si to někdy kolem druhé pouštěli, tak se mu to moc líbilo a já jsem úplně viděl, jak budou lidem vypadávat oči z důlků, až uslyší gong a lehounké zvonění, aniž by se něco dělo a pak to rozhulákají bubny a různé zvuky. Dopadlo to přesně tak. Na první zvuky bubnů jsme vystřelili jako předvoj na scénu. Opravdu živelní, rychlí, barevní, všudypřítomní. Ale dvě minuty prudění do lidí a proskakování pochodujícím zástupem byl fakt záhul. Proběhlo předání a my vítězoslavně vyřvali převzetí klíče.

Pak už jen přesun na základnu do JoyArtu a převlékačka. Celí propocení jsme začali vtipkovat, že jestli to půjde takhle dál, tak v neděli budeme vystupovat pod titulkem Smradlavá družina mrtvého elfa Aygulfa. Mno, ono to tak dopadlo, ale nebudu předbíhat ;o)

A vůbec, to byl konec prvního dne…

Šílená sobota

Druhý den byl fyzicky, technicky i morálně náročnější. Naštěstí máme bodré kamarády, kteří nám ošéfovali stanoviště krokodýlí řeky v Mlýnské strouze. Překážkovku jsme s Verčou postavili ráno. Na desátou bylo vše připraveno a začaly se k nám drát první dítka. Krokodýlí řeka byla totiž součástí pohádkové cesty, která probíhala v okolí centra celý den. Nebýt Lucky, Anet, Libora, Mili, Káriho a Lukáše, bychom to asi souběžně s vystoupeními nezvládli. Rád bych jim touto cestou ještě jednou hrozně moc poděkoval. Je skvělé mít kolem sebe tak príma lidi, kteří jdou do všeho. Také jsem slyšel nějaké vzkazky na Libora a jeho práci s kužely, tak doufám, že nějaký odvážlivec písne dodateček, abychom i my ostatní nemakačenkové věděli, co se na krokodýlí řece vůbec dělo. Z těch pár průběžných návštěv si pamatuji jen, že se mi nalepily suché lístečky na kořeny ;o)

Původně měla být ve strouze i půjčovna skákacích chůd, ale naštěstí jsem od plánu ustoupil. Lidí mnoho a než překážet a ohrožovat, to raději vypustit. Vlastně to nebylo ani v rozporu se slovy uvaděče. Nešťastník byl buď špatně informovaný nebo lehce dementní, protože stále mlel něco o skákacích botách a takové věci na HV vidět nebyly, takže se ani nemohly půjčovat.

Kromě ranního teátru, kdy Karolína zjistila, že jí noční můra ohrabala vypínač a zeď, na nás přes den vycházelo jedno velké a jedno malé vystoupení na scéně, což jsme zvládli levou zadní. Jen pro připomenutí účastníkům. Velké bylo naprosto genitální, skvělá improvizace, hlavně s dětmi. Na malém vystoupení mě osobně dostala jedna holčička, která se k nám přidala pozdě a stihla už jen poslední tři notičky naší skvělé písničky, tak se chudina rozbrečela. Ale Elf Aygulf nelenil a zorganizoval ještě jeden taneček, kde se mohly přidat další děti, které ještě chtěly. Holčička se začala smát a všem bylo zase dobře.

Z našich aktivit mám skvělý pocit. Hodně lidí nám se k nám hlásilo, jak jsme hezcí a šikovní, že jsme výborným oživením celého dění. Jedna paní, když zjistila, že jsme z Plzně, tak měla ohromnou radost, protože jak je známo a jak bylo vidět na průvodech atd…však víte jací jsou plzeňáci :D Pak přišel už nevím kdo z organizačního celku a říkal: “To je něco. Tady jsou placení herci a profíci, všichni se snaží, jak můžou a pak se objevíte vy a strhnete na sebe veškerou pozornost.“ No, nepotěšilo by vás to také?

Průvod bez lampionů

Odpoledne nás čekal průvod kolem náměstí, který byl pro nás hodně vyčerpávající. Půl hodiny jsme se řadili a dalších 45 minut jsme živelně lítali po bocích celého štrůdlu a snažili se lidi přimět, aby se radovali a provolali slávu císaři Rudolfovi II. Mno, většina se zmohla jen na otevřenou držku a čumění na displej mobilu, jak natáčeli a fotili průvod. Příště půjdu asi za Ostudu a budu tyhle mátohy od začátku do konce fackovat :D Když jsem viděl, jak marně se profesionální kejklíř Vítek s profesionální kejklířkou Malinou snaží vyloudit z lidí alespoň nějakou známku života a pak už jen nad nimi zoufale mávli těma svýma obrovskýma, dlouhýma rukama, tak jsem nevěděl, zda se smát nebo plakat. Kdepak asi soudruzi z Plzně v posledních dvaceti letech udělali chybu? Situaci opět zachraňovaly děti, které se s účinkujícími dobře bavily. Teď mě napadá, že opět jsme mezi účinkujícími v průvodu potkali spoustu lidí, které neustále potkáváme na sportovních a kulturních akcích naší 180titisícové vesničky.

Obdivujeme kašny

Někdy v 1730 jsme vyrazili s obrovskou loutkou anděla a s čertem „obdivovat“ kašnu anděla. Úspěšně jsme proráželi cestu a ještě jsme stačili nabrat dvě půvabné čarodějnice ze Starého Plzence (Stará Plzeň). Anděl, když dorazil ke kašně, tak čuměl jak tele na nový vrata. Tohodle se asi nechtěl dožít. A tak se smutně obrátil, zamával křídly a vyrazil zpátky. Mně osobně se původně kašny nelíbily, pak jsem prošel adaptačním procesem a pominu-li technické provedení a s tím související podmáčené náměstí a podpisy plzeňských nešťastníků na zlatých plátcích, tak si myslím, že jsou dobré a dokonce, že budou možná i nadčasové. Přesto chápu, že se najde mnoho odpůrců.

Teď jsme měli 3 hodiny volno, které zajistila Bohemka. Celí zmalovaní, s pár kačkami v kapse a jednou ohnivou parukou, jsme napochodovali ke stolku a začali hledat stravu dostatečně vznešenou, aby byla hodna dotknouti se našich rtů. Pizza a prase to vyhráli. Problém byl se žaludkem. Po celodenním půstu jsme ho měli jak žížalu a ty porcičky se nám tam nějak nechtěly vejít. S bolestmi břicha, velkým přemáháním a s pomocí ostatních, to někteří z nás dokázali :D Ale co to vidím, začalo pršet :o/

Noční vejšlap plzeňských strašidel centrem města

Tak to byl luxus. Kočičí hlavy, voda a chůdy, to není dobrá kombinace…ani s botičkami LEVITAN EXTREME. Když jsme dorazili, Vítek s Malinou na nás zírali, zda jsme se nepomátli a přáli nám pevného zdraví, zejména v případě, že bychom měli v úmyslu skákat. Kvůli deštíku chtěli organizátoři vyrazit o něco dříve, tak jsem obdržel rychlý telefonát a zorganizoval rychlý přesun. Za pět minut už na nás zbyly jen mrňavé pochodně, které navíc nešly zapálit. A vůbec, zapalování pochodní byla asi největší prekerka na celém HV. Nejen, že byly mokré, ale nikdo nám nerozmlátil špičky, takže zapalovačka v deštíku byla na hodně dlouhé lokty. I přes výhružky těch, od kterých jsme připalovali, že jestli jim je uhasíme, tak nás roztrhají na kusy, se nakonec dílo podařilo, pochodně zaplály a vydržely až do konce. Teda kromě plamínku Hanky, která po tom, co jsme přešli na pískové cesty, začala řádit jak pominutá, v nestřeženém okamžiku lekala děti, rodiče a nejlépe celé houfy, a mezitím si k nám doskakovala znovu zapálit. Zajímavé jak taková hodňoučká bytost umí být zákeřná…ale krásně :o) Vzhledem k tomu, že se jí v dešti rozpustil obličej a vypadala, jako by jí vytekly oči a trochu si ublinkla, i já se z ní cestou asi třikrát pokakal…a to mě nestrašila :DDD

Nakonec jsme pochod absolvovali bez pádu, nikoho jsme nezapálili, jen sebe jsme trochu pokapali, ale to neva. Na třikrát předražené italské dlažbě, položené na náměstí se dalo lehce poskakovat i za mokra. Jen loužičkám jsme se vyhýbali.

Po skončení pochodu začalo představení Anděl – ochránce Plzně – od Art Prométheus, tak jsme rychle odfrčeli do JoyArtu, sundat chůdy a nacucané hadry, převlékačka do normálu a úprk zpět. Ještě jsme stihli kousek z představení a pak už nás čekal hezký ohňostroj a odjezd domů.

Léčivá neděle

V neděli jsme se probrali do deštivého rána. Program začínal od deseti a já už v půl deváté seděl s Láďou, Zajdou a Luckou na lavičce pod střechou hlavní scény pomáhal přemlouvat sluníčko, ať nesere a kouká vylézt. Mně to šlo dobře, protože jsem v půl osmé viděl meteoradar a bylo jasné, že přestane a úplně, jen se nedalo odhadnout, jestli v devět nebo v jedenáct, protože se ta deštivá skvrna posouvala poněkud pomaleji, než bychom si přáli. Tak jako tak, všude byla spousta louží a my se místo první elfí promenády pustili do úklidu učebny.

Když už tak už. Chtěli jsme Karolínu překvapit a odvděčit se za poskytnutí zázemí, tak jsme začali operativně od nejvyšších poliček. No, a když bylo uklizeno, přišel čas posledního vystoupení. Pro náš zkušený tým už totální brnkačka. Rozloučili jsme se s Láďou a celou estrádu jsme zakončili ještě elfí procházkou po rynku. A bylo zase dobře. Sluníčko začalo příjemně hřát a my se rozhodli, že shodíme chůdy a provedeme pěší výlet na jahody do Krystalu. Příjemná únava, kolektivní rezonance, vnitřní klid, jahody v žaludku, lipová alej, toť paráda pro lidskou bytost.
 
 
Z mého srdce do Vašeho, Luky
 
 
Doslov…
Ostatní se už rozprchli a elf s dévou, maskovaní za normální lidi, si ještě sedli na lavičky, turecký med kousajíc a supr skupinu Ginevra poslouchajíc. Viděl jsem, že i režisér Láďa Silovský vypadá v pohodičce, když do nich zezadu kéroval, aby hráli dál a oni hráli a hráli rádi. Prostě slušný oddíl, slušní lidé, slušný konec krásného víkendu.
 
 
Fotogalerky a videa:

trénink
další trénink
další trénink a páteční líčení
šití masek
další šití
za oponou
něco ze scény
další něco ze scény…
plzen.cz
video od kámoše
Výroční fotogalerka Sportiness CZ