Sportiness CZ - Skákací chůdy

Přátelé, kamárádi, moji blízcí, známí i neznámí, ač je to neuvěřitelné, značka Sportiness CZ je na světě už 1095 dní!

Ale za vším hledej konkrétního člověka.

Přestože se mi celou dobu daří nemíchat obchod a skupinu, myslím, že je dobré vidět Sportiness CZ v souvislostech, a proto sem vložím článeček, který do deníčku skupiny zdánlivě nepatří.

To se tak stává, když je práce od začátku koníčkem a člověk jde za srdcem místo za tupou materiální myslí. Potřeba „přežití“ začíná ustupovat do pozadí ruku v ruce s egem a vše se vyvíjí svým svérázným a přesto příjemným způsobem, který nikdo nedokáže předvídat, natož plánovat.

Tolik vyčerpaných, zamračených, ale finančně zajištěných manažerů, starostů, marketingových specialistů a jiných podobných existencí mi řeklo, že tak se to prostě nedělá, že lidi je třeba obírat, být tvrdý, soutěživý, průbojný a vůbec, základem je vydělat co nejvíc peněz, protože pak je člověk v pohodě. Začínám se culit pokaždé, když si vzpomenu na kolegu, se kterým jsme začínali, jak mi nejednou pravil, že jsem charita. A víte všichni co? Jsem šťastný. Nikdy jsem nerozdal tolik radosti jako za poslední 3 roky. Nikdy jsem se necítil tak svobodný jako dnes.

Tolik „důležitých“ lidí, firem a institucí mi přestalo zvedat telefony a odpovídat na jakoukoli komunikaci jen proto, že běžně nepoužívám titul ani příjmení. Pro mnohé jsem podivín, protože kladu rovnítko mezi amerického prezidenta a žáka první třídy základní školy v ČR. Cítí, že jsem svým způsobem neuchopitelný a to je děsí. Kdo se nemodlí k „autoritám“, je v tomto systému za blázna. Ve skutečnosti to zpočátku nesou těžce i někteří rodiče, když řeknu jejich smutné ratolesti, ať si nedělá hlavu ze špatné známky, protože se jistě najde dalších deset věcí, ze kterých by dostalo jedničku, ale když se trochu oťukáme, zpravidla mě vyhodnotí jako důvěryhodného :o)

Vnímám, že i pro známé jsem velkým otazníkem, a proto jsem se rozhodl k příležitosti kulatých narozenin skákání v Plzni, částečně rozkrýt moji osobu, abyste věděli, kdo se o vás v souvislosti s obchodem a službami stará. V rámci skupiny jsem pochopitelně nevýznamný. Skupina plzeňských skokanů je entita, kde jednotlivec nic neznamená. Skupina si žije svým životem. Lidé přicházejí a zase odcházejí, někteří zůstanou den, jiní roky, skupina však žije dál. Všichni jsme si rovni.

Pár odrážek o mně:

Ačkoli mně lidé v převážné většině hádají kolem 25ti let. Jsem o 6 let starší.

Co si pamatuji, vždy jsem:
- byl samostatná jednotka a těšil se, až budu dospělý a budu si moct dělat, co chci a ne, co mi vnucují rodiče, škola a společnost;
- byl úspěšný ve všem, do čeho jsem se pustil, velkou roli v tom většinou hrála silná vůle a časová oběť, protože nic nejde hned;
- byl neformálním vůdcem a měl jsem velký vliv na lidi v okolí, a vydrželo to možná proto, že jsem tohoto daru nikdy nezneužil ve vlastní prospěch;
- sabotoval papírové autority (uměláky) – vnímám lidi podle toho, jak se chovají a ne, jak se oblékají nebo jakou pozici zastávají;
- cítil pouto k přírodě a neubližoval broučkům a zvířátkům…kromě pár výjimek, které si to zasloužily ;o)
- odnesl z lesa vše, co jsem do něj přinesl;
- měl radši zbraně než autíčka a jiné hračky;
- měl odpor k němčině, přesto se mi nestalo, že bych se s Němcem nebo Rakušákem nedomluvil;
- zapomínal jména a názvy čehokoli a kohokoli …cítím, že nejsou pro život podstatné;
- se snažil jít v rámci možností příkladem;
- se setkával s nepochopením, ale přesto s podporou ze strany rodičů vůči mé cestě životem.

Na základce jsem byl součástí pionýrského oddílu Šlápota, který mě perfektně připravil na reálný život. Zde jsem se naučil kromě komunikace, plánování, organizování, operativního řízení, kontroly a hraní na nějaký ten hudební nástroj, také spoustě dovednostem v rámci života v lese.

Ve čtrnácti letech mě to začalo táhnout do akce. Každodenně jsem se věnoval bojovým a adrenalinovým sportům a celé to vyústilo v úspěšné absolvování magisterského studia vysoké vojenské školy v oboru Velitel průzkumných jednotek – manažer. To se vám možná bude zdát po výše uvedených odrážkách překvapivé, ale dnes vidím, že má cesta byla velmi důmyslně připravena, nasbírané zážitky a zkušenosti byly a jsou důležité nejen pro můj osobní (duchovní) vývoj. Bez prožitku nedojdeme k pochopení. Prožitek se nedá nikde vyčíst, vykoukat, vyslechnout ani nastudovat.

V armádě jsem si to vysloveně užíval. Dostal jsem se k věcem, za které bych v civilu platil zlatem. Skákání, střílení, lezení, trhání, šnorchlování, raftování, taktikování a jiné dovádění. Díky AČR a mé úchylce jít do všeho, jsem procestoval celou Evropu, umím poměrně slušně anglicky, mám praktické zkušenosti s vedením hordy tupých lidí i prudce geniálních malých týmů, které jsem prohloubil v civilu po odchodu z AČR. Mám zkušenosti s policejní zásahovkou, armádní speciálkou, celní správou, kriminálkou, diplomatickou akademií a různými kontingenty s různými úkoly, s organizací návštěv mezinárodních kontrolních týmů a v neposlední řadě mám pár zkušeností i s prací tiskového mluvčího a médii celkově.

Díky cestování a poznávání „cizích“, jsem později pochopil loutkovou hru elit a jejich šašků politiků, která se děje v ozbrojených složkách po celém světě. Pochopil jsem, že podstata lidských bytostí je stejná, ať už jsou z jakékoli části světa, ať jsou jakkoli barevní, ať mají jakékoli zvyky. Uvnitř každého z nás je touha po po lásce (tvoření). Nikdo nechce válčit (ničit). Proč by taky měl? Všichni chtějí svůj klid a vůbec jim nevadí pokecat a vypít pár pivek s člověkem od „konkurence“. Když se trochu zapřemýšlíte, přijdete na to, kdo z nás dělá ovce a proč. Je to silně v rozporu s tím, co vám hučí do hlav ve filmech a zpravodajstvích v televizi, co?

Pochopitelně jsem potkal i jednu potracenou ovečku, kterou systém tak zpracoval, že veřejně hlásal, jak už se těší, až někoho sejme. Dnes už není mezi živými. Tak moc se těšil na smrt, až si ho našla v nestřežený okamžik sama.

Díky pár letům mezi vojákováním a podnikáním mám zkušenosti se správou velkých průmyslových podniků, ostrahou, managementem všech tří úrovní, bezpečnostními audity a risk managementem.

Nabyté zkušenosti z mého oboru a zejména mezinárodních soutěží průzkumných hlídek překlápím do služeb v nabídce přežití pro školy, firmy a nezkušené party, které potřebují připravit na nějaký záděr, bojového výcviku airsoftových týmů apod.

Obrovským mezníkem v mém životě byl desetidenní pobyt v temnotě. Díky tomu jsem pochopil, proč jsem si prožil to, co jsem prožil a proč žiju tak, jak žiju.

Poslední dva roky směřuji veškeré úsilí do naší plzeňské skokanské skupiny a nelituji jediné vteřinky, ani jediného halíře, který jsem už do ní investoval. Ať si o mně myslí kdo chce, co chce.

Jsou dvě věci, pro které stojí za to bojovat. Možnost svobodné volby a všestranný rozvoj osobnosti bez direktivních šablon státu a vypočítavě nastavených měřítek společnosti. Pokud nám někdo diktuje co je správné a co je špatné, kdo je úspěšný a kdo není, kdo je dobrý a kdo zlý, kdo je hezký a kdo ošklivý, ubírá nám právo na intuitivní sebehodnocení bez zátěže externího zkreslení. Jinými slovy, jak se můžeme mít rádi, když nám systém a média říkají, že jsme podřadné ovce. Tyto informace jsou pochopitelně šikovně zabalené do pozlátka ve stylu „i ty se můžeš stát jedinečnou super ovcí, kterou budou všichni uznávat, jen musíš bečet, jak my pískáme“. Jinými slovy, je to jako by nám plivali s úsměvem do obličeje řka: „Tak ovečko, pěkně žer, já si tě mezi pravidelným dojením ostříhám. A až se mi zachce, tak tě i zábavně zaříznu. Vždyť jsi jenom tupá ovce, tak se podle toho chovej.“

Tak teď už ti z vás, kteří mají potřebu hodnotit a škatulkovat, víte zhruba, co jsem zač a můžeme mě strčit do pomyslného šuplíčku a konečně si oddychnout. „Joooo tak to tedy je…, tak proto…“

Jen poslední, možná důležitá poznámka. Vše výše uvedeného jsem si vymyslel a jakákoli moje podobnost s popsaným subjektem je čistě náhodná …šuplík otevřít, papír vyhodit, další připravit :D

Prosbička na závěr: Prosím, buďte ke mně shovívaví. Prošlo mi rukama už tisíce lidí nejen z činnosti Sportinessu, takže až se potkáme na ulici a náhodou vás nepozdravím, nebo vám řeknu „dobrý den“ místo „ahoj“, nezlobte se prosím, nezanevřel jsem na vás, jen mám dlouhé vedení… Většinou mně to dojde o pár kroků později a hrozně mě to zamrzí, ale s tím už se prostě nedá nic dělat, život jde dál. Myslete při svých krocích na tyto řádky a až mě někdy v davu poznáte, pomozte mi úsměvem. Žijeme ve stoosmdesátiti­sícovém městě, úsměvů není nikdy dost. Děkuji.
 
 
Z mého srdce do Vašeho,

Luky
 
 
PS: Mám rád kreslené pohádky, mám rád žirafy, které sbírám ve všech podobách a mám příliš bujnou fantazii, takže se mi dost často stává, že se začnu smát a nikdo neví proč. Věřím, že dokážeme žít v radosti, hojnosti a čistotě bez prudění, zatěžování sebe samých, ostatních, přírody a vesmíru…jen nám to asi ještě chvilku potrvá, než se osvobodíme z vězení, ve kterém nevědomky sloužíme jako dozorci. Klíč ke svobodě se skrývá uvnitř každého z nás.