Sportiness CZ - Skákací chůdy
Historický víkend » Martin a Hedvika, kapitola třetí
Luky | 2011-02-20 16:43:07 | přečteno: 243x | hodnocení: -
Martin a Hedvika, kapitola třetí (autor
Ladislav Silovský, všechna práva vyhrazena)
Uplynulo několik dnů. Kupci odjíždějí a přijíždějí. Pomalu se vrací
život do běžných kolejí. Martin přes přísný zákaz svého otce chodí
na tajné schůzky s Hedvikou. Scházejí se v tom nejtemnějším koutu
kouzelné zahrady
za Černým Hrádkem.
Jedné noci začaly se dít kolem Černého Hrádku podivné
věci. Hřmění a dunění zní po celém okolí. Zem se mocně třese a celé
údolí plní řev tak děsivý, až se zdá, že z Černého Hrádku
sestupují obři. Zatímco v klášteříku Svatého Jiří prosí mniši boha
o ochranu pro všechny dobré duše, osadníci na Týnci zapalují za okny
voskové svíce.
Na Hrádku se dějí věci strašidelné. Pan Wolfin pomocí kouzel černé
magie povolává zlé bytosti. U nohou pána plazí se skřetové skalní,
kteří jsou zlomyslní a lidi napadají. A ze všeho nejvíc nenávidí
gnómy, co poklady v Bílé Hoře střeží. Ke skřetům se přidávají
ještě prenathi, nejdivočejší bytosti přírodního původu. Ti zvláště
krutostí k lidem vynikají. Wolfin k nim takto hovoří:
„Jděte a do sklepení v Černém Hrádku přivlečte gnóma z Bílé Hory. Na mučidlech vypoví, kde je ukryto bohatství démantové jeskyně.“
Jasná hvězdnatá noc pomocí nečistých kouzel v okamžik
je v tu nejtemnější změněna. Začíná pekelný hon
na strážce pokladů. Brzo vypátrali skřeti a prenathi bájného pána
z Bílé Hory. Nepřipraveného jej ve chvíli přemohli a odvlekli do
sklepení pod Černým Hrádkem. Od Hrádku ozývá se hrozivý nářek a křik.
Zděšení jsou kupci i osadníci na Týnci. Nikdo netuší, co se děje
v sídle šíleného Wolfina. Spoután železnými okovy trpí gnóm rukou
zlého pána.
„Řekni, co mám učinit, abych tajný vchod do démantové jeskyně otevřel. Když mi dopomůžeš k bohatství, pustím tě. Jinak zůstaneš na věky v železech!“
Dost bylo zpupnosti zlého pána Wolfina, který kolem sebe jen zlost a nenávist šířil. Z královské Plzně spěchá družina městských žoldnéřů. Samotní kupci i jejich družiny v zacházení se zbraní znalí, urychleně chystají na Týnci trestní výpravu. Do noci znějí údery kladiv do kovadlin, je třeba ošetřit zbroj i zbraně. Martin nemá na Týnci stání. Tam na Černém Hrádku je bytost jeho srdci nejdražší. Musí za Hedvikou. Přemluvit ji k útěku. Pod rouškou tmy spěchá na známé místo tajných schůzek a nalézá vyděšenou Hedviku, která mu vypráví, jaké hrozné kouzlo ovládá Černý Hrádek:
„Bojím se, že otec zešílel. Po setmění odešel se zbrojnoši do sklepení a od té chvíle se z těch míst ozývá bolestné sténání. Před chvílí se můj otec vrátil se zbrojnoši do velkého rytířského sálu. Teď hodují a hrdlo vínem prolévají.“
„Hedviko, tvůj otec někoho vězní, musíme tomu zabránit.“
Po těchto slovech se Martin plíží ke sklepení, omráčí strážného, bere mu klíč od mučírny a od pout. S bezvládným tělem na ramenou prchá spolu s Hedvikou zahradní brankou po hřebenu svahu ke skalám na Bílé Hoře. Již jsou na dosah stříbrných skal. Martin ukládá na chvíli bezvládné tělo neznámého vězně do mechu a překvapen zjišťuje, že neznámý ač podoben člověku, člověkem není. Vybavují se mu slova moudré vědmy z Týnce:
„Dobře si pamatuj, nebýt gnómů, lidská práce a snažení nikam by nevedly, neboť oni přírodu obdělávají, teplou zemi udržují a vůbec lidem velice pomáhají.“
Martin se obrací k dívce a říká:
„Hedviko, tohle je gnóm, bytost z prastarých časů. Tvůj
otec ho chtěl mučením a černou magií donutit,
aby prozradil svá tajemství. Musíme ho donést k vědmě Hátě, ta umí
léčit mnohá zranění a zná byliny, co život zachovají. Spěchejme tedy
bez oddechu na Týnec.“
Martin chce uchopit gnóma, ten však otvírá oči a vztahuje proti němu ruku.
„Dost jsi vykonal na člověka, ještě přijde čas, kdy se ti za vše odměním. Pohleď, teď se již o mě postará má družina.“
Na ta slova tiše z tmavého lesa vystupují elfové, fauni, jezinky i sylfové. Nastává přízračná chvíle. Na nosítka z větví a kapradin ukládají tyto bytosti svého pána. Gnóm k Martinovi hovoří:
„Teď spěchej za svým otcem na Týnec. Připravuje se společně se svými a plzeňskými zaútočit na to proklaté místo. Vyřiď, ať má strpení do zítřka večera. Dobře opakuj tato slova. Pán nad všemi bytostmi přírodními oplatí zlo zlem a jednou provždy zničí Černý Hrádek.“
Podivná družina mizí v temnotě lesa. Martin s Hedvikou
sestupují z hřebenu Bílé Hory, spěchají stezkami,
které vyšlapala zvěř na cestách k vodám Mže. Světla Týnce je
bezpečně vedou správným směrem. Ještě přebrodit řeku pod severním
svahem tvrze a pak již zní volání stráží. Nádvoří Týnce zalité
září ohňů skýtá hrozivý pohled. Hrozivý pro toho, kdo je nepřítelem.
Železná zbroj se kovově leskne a plameny tančí na čepelích mečů.
Martin vypráví otci o všem, co poslední hodiny společně
s Hedvikou prožili. Vzrušení a výkřiky doprovázejí
jeho slova. Tvrzí zní silný a rozhodný hlas rychtáře:
„Slyšte přátelé, vykonáme vše tak, jak si přeje pán z Bílé Hory. Zem a voda nám dává život a oheň teplo! Mějme v úctě toho, kdo vládne živlům přírody!“