Sportiness CZ - Skákací chůdy
Historický víkend » Martin a Hedvika, kapitola čtvrtá a pátá
Luky | 2011-02-20 16:56:36 | přečteno: 228x | hodnocení: -
Martin a Hedvika, kapitola čtvrtá a pátá
(autor Ladislav Silovský, všechna práva vyhrazena)
4. kapitola
Je druhý den ráno. Po zuby ozbrojená družina z Týnce
před chvílí přebrodila řeku Úslavu a teď vyčkává
nad klášteříkem, tak jak si přál gnóm. Nad Bílou Horou tmavne obloha
černými mračny a ve skalách hoří mohutné ohně. Rychtář Heřman sám
přijíždí pod Černý Hrádek. Ještě naposledy chce promluvit
s Wolfinem:
„Vzdej se, pane z Černého Hrádku, zajistím ti spravedlivý soud. Ještě není pozdě prosit za odpuštění.“
Wolfin však zlostně odpovídá:
„Dost bylo tvého chvástání rychtáři. Nikdo mi nebude poroučet a přikazovat. Když něco chci, tak si to taky vezmu! K čemu je bohatství ukryté v hoře, které nikdo nesmí mít!! Já chci bohatství a moc!“
„Zvaž svá slova, aby nebyla poslední! Dobrá, nemáš strach z nás a světské spravedlnosti, ale pohleď nad Bílou Horu. Tam se na tebe chystá nepřítel daleko mocnější a nezná smilování!“
„Než se vzdát, to raději ať přijde peklo přímo sem!“
Zděšeni takovou zlobou, odvracejí se Týnští do bezpečné
vzdálenosti od Černého Hrádku. Nad údolím začíná hřmít a prudká
smršť strašnou silou udeří do hradeb prokletého místa. Skála, na které
stojí Hrádek, praská
a z rozeklaných puklin vystupují ohnivé plameny, co v okamžiku pohlcují
dřevěná stavení. Smrtelný křik přehlušuje běsnění přírodních
živlů. Do hlubin se propadá sídlo zlého pána Wolfina, který společně se
svoji družinou hyne strašlivou smrtí. Z temných mraků vzápětí padají
proudy deště, které za děsivého syčení završují v oblacích páry
dílo zkázy.
Po hradu a jeho pánu nezůstalo ani stopy. Jen tajuplný příběh, který si lidé předávali z generace na generaci. Místo, kde shořel celý Hrádek a skála sálala žárem, jak rozpálená pec, nazýváno je dnes Pecihrádkem! Zajděte se tam někdy podívat, vzpomeňte na dávný příběh, ale dlouho tam nezůstávejte. Co když se zrovna bude vracet Wolfin přímo z pekla??!!
5. kapitola
A byla slavná, přeslavná svatba Martina a Hedviky
u Svatého Jiří. Pak se všichni na Týnec vydali. Co vzácných hostů
přijelo, družiny kupecké z celého království i cizích krajů. Nad
řekou Mží zní hudba a zpěv veselých hostů. Na zdraví všichni
připíjejí dobrým vínem a lahodnou medovinou. Dlouho do noci hoří ohně na
Týnecké tvrzi. Když konečně utichá svatební veselí a hosté zmoženi
radovánkami odpočívají, sestupuje Martin a Hedvika z tvrze
až ke břehům řeky Mže. Je těsně před svítáním. Z mlžného oparu,
který se vznáší nad údolím, vychází družina bytostí. Vede je gnóm,
pán nade všemi. Po boku mu kráčejí leši, co háje spravují, dále elfové
a fauni i lochmani ze skal. Salamandři drží se v pozadí. Vlasy jim cuchá
meluzína. Z vod řeky vystupují rusalky a najády. Družinu uzavírají
víly. Gnóm přistupuje k Martinovi a Hedvice, sundává z krku nádherný
zářící diamant zavěšený na zlaté pásce a praví:
„Vždy si budu pamatovat, že jste mi přispěchali na pomoc. Budete-li někdy vy pomoci potřebovat, stačí sevřít diamant v dlani a on se rozzáří. To bude znamení pro mě a já přijdu.“
Gnóm domluvil a společně s ostatními zmizel v mlze. Ještě dlouho hleděli Martin a Hedvika přes řeku Mži k Bílé Hoře. Ve dlani je hřál velký démant jako připomínka dávného přátelství mezi lidmi a bytostmi přírodními, co kdysi vládly zemi, vodě, ohni i povětří.