Sportiness CZ - Skákací chůdy
Deník » Den osmý - už nejsme žádní začátečníci (2008)
Luky | 2011-02-21 08:53:44 | přečteno: 194x | hodnocení: -
Dnes jsme strávili na skákadlech hodinku a půl. Už pomalu není o čem psát. Pokud máme štěstí a dostaneme se na suchý, alespoň trochu rovný povrch, tak sprinter nemá šanci. Navíc on bude kašlat plíce a my budeme úplně v pohodě.
Trénuji skoky snožmo do výšky, akorát jsem dneska nechal paty odaretované a to byla chyba, protože jsem se nedostal do takových výšek. Pohyblivé stupátko narušuje rovnováhu a ubírá energii. Začínám se cítit jako bájný Bigless.
Protože jsem testoval nové figury, dvakrát jsem upadl, ale
kontrolovaně…bez zranění. Vstávám už automaticky sám, bez pomoci. Jinak
jsem se rozhodl zainvestovat do pořádných chráničů dlaní a zápěstí,
které jsou
pro všechny podobné sporty klíčové. Bruslaři mi jistě dají za pravdu. Na
helmičku je ještě chvilku čas.
Tímto bych skončil pravidelnou část deníku. Další vstupy budu provádět, když se mi podaří zvednout úroveň minimálně o jeden stupeň, neboli o 50 cm skoku do výšky.
Závěr:
- po 8,5 provozních hodinách se skákací chůdy staly našema
prodlouženýma nohama,
- zvedání se jednotlivce po pádu je naprosto rutinní …pokud člověk nemá
zkrácené šlachy a pořád si na něco nestěžuje jako Luboš,
- ještě jednou pro jistotu: mokrý povrch, louže, mokrá tráva a lístečky
na chodníku jsou peklem pro běžce.
Dodatek (únor 2011)
Když po skoro třech letech čtu zápisky z našich
samoučných začátků, musím se upřímě smát. To co nám tenkrát trvalo
8 hodin, to jsem dnes schopen naučit začátečníka za půl hodiny. Za těch
pár let mám naběháno
a naskákáno stovky hodin. Snad díky tomu, že jsem se vydal cestou běhání,
zábavy, stiltballu a orienťáků namísto freestylu, jsem na tom zdravotně
lépe, než když jsem začínal. Bolístky na páteři obalily svalové
rotátory a klouby mi vysloveně zrehabilitovaly. A to bez nějakého sypání
jedů ve formě super vyživovacích přípravků na chrupavky! Jen pohyb
v přírodě, hodně čisté vody a skvělá skupina skokanů. Kdybych skákal
na tvrdých pružinách, aby bych už byl na vozíku. Se stiltballem se to
nesmí přehánět. Když se zadaří a hraji s různými týmy několik hodin
denně, několikrát v týdnu, tak je to znát na křížových vazech
v kolenou. Jediné co mi za ty roky přibilo jsou důlky
na holenní kosti, protože jsem po pár měsících přestal používat
jakékoli chrániče a měkký obal podkolenních oblouků jsem vytlačil tak,
že se mi noha opírá vysloveně o trubku.
Holt šedá je teorie, zelený strom života. Nevyměnil bych jediný den našich zážitků za nic na světě. Ještě za sto let se budu bavit, až otevřu tenhle deníček a zavzpomínám ;o)
Skákáním vpřed, Luky