Sportiness CZ - Skákací chůdy

Tak jsme se dočkali. Poslední říjnový den a výzva pro všechny nadšence z celé ČR. A co předcházelo? Spousta dotazů a slibů k účasti, avšak téměř žádná závazná registrace. Ono totiž začíná pravidelně pršet a sněžit a taky je zima. Je pravda, že cukroví lidé se v dešti rozpustí a to, že všichni mají podmínky stejné, nikoho nezajímá. Ani první cena v desetitícové hodnotě není dostatečným motivátorem pro kohokoli. Co naplat, bylo třeba upravit koncepci akce na hrstku dobrodruhů z Plzně a Ostravy.

Orientační idea přesto zůstala. Naším cílem se stal Krkavec
a jediným podkladem byla mapa stažená ze Seznamu. Skupinku tvořil chůdový pátrač Ondra, zadní zajištění Martin se svou neskákavou drahou polovičkou a logistická podpora (včetně zabezpečení operativní fotodokumentace) zvládla naše přední skokanka Lucka, tentokrát na kole. Jádro skupiny tvořili jedinci různé fyzické zdatnosti a vyskákanosti, avšak v hrudích všech bilo srdce lovce. Vedlejším cílem akce byl test namáhavosti pohybu na chůdách v lesním terénu. Podstatnou výchozí informací byl rozdíl tvrdost pružiny
a váha skokana. Další proměnou byl čas. Ze začátku, když má každý síly dost, tak se utáhnou i plus 10 kg,
ale s měkčím terénem a narůstající únavou je to peklo na zemi. Tušil jsem, jak testík dopadne a velice rafinovaně jsem si vzal chůdy přesně na svoji váhu. Musím říct, že jsem si den náramně užil. Horší to bylo u majitelů chůd,
kteří mají tvrdost na skákání na místě a běh na rovném terénu (tzn. +6 až +10kg). Ti se z počátku smáli,
ale v nehostinných kopcích počali plakati. Všichni se ale kousli a nikdo chůdy nesundal. Cílová páska byla přetržena s úsměvem na rtech. Ještě jsem si vzpomněl na výrok Petra, kterému se v začátcích jeho skákání líbily aretační osičky, a které jsem mu sebral a vyhodil (do kapsy). Nahoře na kopci mi říkal: “Ještě, že tam ty osičky nemam, s nima bych to nedal.“ Ten chlapec už konečně ví, o čem celou dobu mluvím. Pohyblivé stupátko je totiž k nezaplacení.

Takže jak to vlastně probíhalo. Vyrazili jsme z konečné tramvaje č. 4. Akce střídala akci. Nejdříve bylo nutné se rozehřát. Na plánovanou rozcvičku po jednom kilometru indiánského běhu jsme úplně zapomněli, ale nebylo ji vůbec třeba. Taktika byla jasná. Přepálit začátek a pak postupně zrychlovat. Vůbec jsem nestíhal vstřebávat, co se děje. V hlavě jsem měl jen jedinou myšlenku …zemřít na chůdách. Jen sem tam jsem zavnímal, jak se kolem mě mihnul sluha v modré livreji, iontový nápoj či občerstvení nesoucí. Už si nepamatuji, který pitomec vymyslel, že do kopce se bude běhat naplno …patrně jsem to byl já nebo Ondra. Trest smrti! Pro nás oba! Už už jsem začínal cítit dotek boha, když tu se zjevil… …Krkavec! Spirituální seanci jsem tedy odložil na později a šlápl
do pedálů. Z levoboku jsem zahlédl skupinku terénně taktizující. Tak obejít byste mě chtěli bestie! Na asfalt se rychle dostat! Nic nebude! Ondro přidej! Ondra na tvrdých pružinách hekl a přiložil do již plného kotle. Dali jsme to. Chodníček pro nás jakoby připravený poskytl dostatek prostoru pro skákací kreace v cílové rovince. Jsme tu všichni, celí a zdraví. Huráááá. Ještě pár skoků do výšky, nějakou tu roznožku a lehký odpočinek s focením. Pak přišlo největší lidské dilema, které kdy spatřilo světlo světa. Sundat či nesundat? Tázavé pohledy mezi jednotlivými borci mě donutili k převzetí plné odpovědnosti za osud vesmíru. Otočil jsem se pronesl památnou větu: „Tak to sundáme, ne?“

Cesta zpět byla na pohodu. Upřednostnili jsme bezpečnost nad akcí a vydali se lehkým cvalem po nehezké cestě s nehezkými kulatými a mokrými kameny. O zábavu se nám postaral Ondra. Nejprve našel zkratku, kterou jsme si prodloužili cestu, ale musí se mu nechat jedna věc. Viděli jsme krásnou zatopenou jámu, do které spadla skoro půlka skupiny, protože ti odvážnější šli těsně kolem a chůze na strmé, mokré mikrocestě na chůdách připomínala spíše chůzi po laně. Pak jsme našli lom, tak jsem dostal nápad se vyfotit na okraji srázu, aby to nějak vypadalo. Ondra ve své soutěživé povaze neváhal a začal ručkovat po kořenech stromíku s nohama už ve srázu. Zatímco dámy se zatajeným dechem sčítali poslední sekundy Odrova života, pánové se bavili. Ty špinavý kalhoty za to nestály, ale zábava byla. Dokonce mu nikdo nešlápl na prsty a to se cení. Zvlášť v takovém údolí dacanů, jako jsme my.

Zbytek cesty byl relaxační. Kolem 2 km po asfaltě, lehký indiánský běh, prostě parádička. Mrkli jsme se
i ke Stržence, kde jsme chvilku poseděli na molu u sudu.

Závěrem hodnotím akci jako velice zdařilou. Supr sportovní den, supr lidi, supr počasí. Vůbec nevadilo, že bylo kolem 3 stupňů nad nulou. Saláti si můžou trhat vlas, o co všechno přišli. A to jsem ještě nezmínil, že na večer byl zamluvený Vodnář bar & klub. Ale o tom až jindy ;o)

Luky
 
 
Fotogalerka: http://sportiness.cz/…eh-2009.html