Sportiness CZ - Skákací chůdy

Psal se rok dvoutisícídesátý, osmadvacátého prosince, jedenáctá hodina v Plzni. Slunce se na nás usmálo, sloupec rtuti na okenním teploměru se po x dnech stěží vysoukal na nulu a to byl právě okamžik pro rychlou akci umístění události na face skupiny a tím GO pro dlouho plánovanou stavbu sněhuláka na Bílé Hoře. Jenže to chtělo trošku aktivnější přístup. Nikdo neví, kdy se zlatý pupínek schová za ledové mraky a sníh musí lepit, jinak jsme v pasti. Proto jsem neváhal a žhavil mobil, ICQ, emaily a na střeše našeho panelového obydlí zapálil pár starých pneumatik, aby si i skupina z druhé strany Plzně všimla, že se něco děje a zapnula kompy.

Zpráva zněla jasně: Čas Č 1400, stavba huhuláka u Kamila.

Signál se řítil rychlostí blesku, ale odpovědí bylo povlažnu. Nakonec se nás dalo dohromady šest. Ten den každý z nás přinesl nějakou oběť. Majda po výběru mrkve zrušila zbytek plánovaných nákupů s mamkou a navíc s kroupou v oku darovala sněhulákovi vlastní šálu. Péťa přerušil žraní vánočního cukroví. Eliška kvůli Péťovi přerušila stavbu sněhuláka…ale to bylo až Č + 1 hodina. Míša přestala s nácvikem balení gumových medvídků
na letní brigádu 2011. Tom po týdnech odkládání nabil baterku do foťáku. A já jsem se musel odtrhnout
od zábavné představy, jaké by to bylo, mít kladkovou lanovku od Vodnáře až do údolí Mže. Řeku, o které mluvím, najdete na mapách pod názvem Berounka, i když Beroun leží o několik desítek kilometrů dále.

Když jsme se sešli a omrkli zahrádku, bylo jasné, že bez přidané vody nepolepíme nic. Sníh se sypal jako písek
a mně začalo být do breku. V usedavý pláč jsem propukl, až když mi Majda oznámila, že nic, jako lopata, hrábě, fošna, buldozer …jinými slovy stavební stroje a nástroje se na pozemku ani v baru nenalézají a tudíž budeme muset fungovat na krtky. Slzy mi začaly stříkat na všechny strany. Naštěstí Majda se zbytkem skupiny duchapřítomně odběhli pro hrnce, kýble a počali solenou tekutinu zachytávati. Dokonce i velkou zavařovací sklenici jsem přes zaplavená očka zahlédl. Nářku jsem zanechal, až když byly téměř všechny nádoby plné. Jen zavařovačka zůstala prázdná. Řešení se z chodu ujal náš Péťa. Nezaváhal a dupnul mi na kuří oko, aby ze mě chybějící 3 litry dostal.

Nádoby byly plné, mě přešla ta ukrutná bolest, a ačkoli jsem se cítil poněkud dehydrovaně, začal jsem se
pro jistotu smát, aby mi už nikdo neubližoval. Všichni byli nabuzení na vlastní akci a čekali na pokyny. Hlavní stavbyvedoucí Majda vykolíkovala zakázané prostory, dále se poradila s geodetickým výměrem, velkým červeným křížem označila umístění sněhové podobizny Kamila a my začali nohama shrabávat sněhovou pokrývku směrem k určenému místu. Původně to vypadalo, že budeme mít materiál pouze na torzo …jedné nohy …bez prstů …stehna …a kolene, ale nakonec jsme za průběžného prolévání uplácali dvoumetrového krasavce od Kamila k nerozeznání. Péťa si na závěr rozložil svá elektronická měřidla, propojená s natuněným laptopem a provedl 3D scan a test kompatibility s již připraveným modelem z balzového dřeva. 98,3%, …jsme prostě dobrý. Osobně jsem očekával 97,1. U veledíla jsme se vyblejskli, přesunuli se do baru a už jsme se nemohli dočkat, až se Kamil uvidí.

Netrvalo dlouho a byl tu. „Co je to za příšeru?“, povídá. Hned bylo jasné, že si výsledky měření necháme raději pro sebe. „Pěknej co?“ pokusili jsme se zlehčit konverzaci. Jenže pak už do místnosti vtrhli děti a ty si na nic nehrají. „Jé, sněhulák.“ „Takovej krásnej.“ Všichni jsme hned povyrostli o několik centimetrů a mně upadly rampouchy z nosních dírek. Tohle prostě zahřeje u srdíčka.

Luky :o)
 
 
Fotogalerka: https://picasaweb.google.com/…01228Huhulak