Sportiness CZ - Skákací chůdy

A máme tu rok 2011, leden, prvního, sedm ráno. Je čas vstávat, pojíst, pobalit a vyrazit na startoviště novoročního pochodu organizovaného Klubem český turistů. Jsem zvědav, koho ze skupiny potkám, ale nedělám si moc iluzí.

Překvapilo mě, kolik lidí se do shromaždiště trousí. Proudy aktivních lidiček v důchodovém věku se vinou jako hadi od zastávek MHD
a panelové zástavby. A jo, blíží se devátá a konec je v patnáct třicet, tak asi aby to stihli :D …jenže neradno podceňovat tyto mršťáky. Dlouhý svižný krok, hůlky v pohotovosti, větrovky, pytlík hašlerek
a roky tréninku… „počkejte na mě sakra!“ Na okamžik jsem ustoupil do lesíku, aby mě neviděli, jak plivu plíce. Jsem tak sám a všichni mi utíkají :o( …přesto, že jsou o sto let starší a já o šest metrů vyšší …co si počnu :(((

Na registračce potkám Vychra. Kdysi pode mnou pracoval, dnes jsme kamarádi. Přiznám se, že bych ho tady nečekal. Je to borec, který se nezdá. Jistě má srdce romantika. Vyměnil jsem babkám
na startu dvacku za A4 s popisem tras 6, 11 a 21 km a začal studovat. „Ještě počkám pět minutek, jestli se někdo ukáže a pak vyrazím.“ 09:08, nikde nikdo, OK, tak vpřed.

Zavzpomínal jsem na časy vrcholu mé fyzické kondice a vyrazil tempem splašené žirafy. Kolem mě se jen míhaly rozmazané postavy desítek turistů. Já vám dám. Za sebou jen zaslechnu: „No jo, to se to jde s takovýma dlouhýma nohama.“ Otočím se a hejknu: „To si každej myslí,
ale kdybych udělal dlouhej krok, tak se rozpadnu.“ Svižňákuju přes pláž Boleváku směrem na Bílou Horu.
Od začátku mám pocit, že pokyny k trase nejsou stoprocentní. Tu cestu v poslední době určitě neprošli. Řekl bych, že je popsaná už tak 15 – 20 let a někdo jí prostě zkopíroval. Tak naštěstí barvy značení seděly, tudíž není si nač stěžovat. Horší to bylo s neznačenými úseky. Nebo s úseky, které byly popsané jako neznačené a přitom byly značené …třeba jako cyklostezka. Na Bílé Hoře si mě všimla nějaká postarší paní (asi jsem musel vypadat hrozně bezradně) a přes silnici mě nanavigovala do ulice, kterou jsem hledal.

Poděkoval jsem a frčel dál, kolem Ferony a směr Pecihrádek. Na cestě kolem Pecihrádku, jsem viděl pána, jak se opatrně posouvá z kopečka a ty černý potvory, jak se mu smějou, šťouchaj do něj a chytaj ho za nohy. Vyrazil jsem k němu, že pomůžu, ale v tom si mě všimly, nechaly pána pánem a pustili se do mě. Narážely do mě
ze všech stran, leštili mi led pod nohama, tahaly za batoh, kousaly do prstů, a prostě dělaly všechno proto, abych sebou plácnul. Dacani!!! Když jsme tu byli se skupinou naposled, tak mně pod kopcem všechny ty pochybné entity naskákaly na ramena, že jsem na Pecihrádek málem ani nedolez. Pustily mě až nahoře. Ale to je jiný příběh.

Po kopečku přišel mostík. Můj oblíbený, protože pruží ;o) Pod mostíkem si hrály vodní víly s kačenama. Bavily se tím, že jim kradly kousky nalámaných rohlíků, šermovaly jim před zobákama a těsně před kousnutím uhnuly. Škodolibě jsem se pobavil, když jsem viděl tolik klapnutí naprázdno. Oni to určitě nemyslely zle, jen rády dělají skopičiny. Zamával jsem jim a razil dál.

Přede mnou stoupání na Chlum a na úpatí kopce naštvaný gnom.

„Ahoj, co se ti stalo?“

Gnom se na mě hned obořil: „Co tu chcete?! Zase jste sem přišli dělat bordel a plašit skřítky!“

„Neboj, dneska by tu neměli být žádný feťáci. To procesí jsou samí supr lidi, kteří mají rádi pohyb a přírodu, proto si dnes vyšli na oslavu Nového roku. Nevidíš, jak všichni září?“

Gnom zavrčel a pokračoval: „Jestli se mi tu bude dneska někdo řvát a hrabat, tak ho nechám propadnout se
a zavalit! Draví ptáci si ho brzy rozeberou.“

„Jo klidně. Heleď rád bych s tebou pokecal, ale musím běžet a navíc nejsi v moc dobrý náladě. Stav se nahoře, Lukáš už to tam bude mít určitě rozvinutý, tak si můžeš sednout s ostatníma a omrknout je.“

Přestože jsem se na Chlum vyškrabal po všech pěti, když jsem viděl, že Bolevecká sekce KČT ještě nemá úplně rozvinuto, pomohl jsem Lukášovi s lavičkama a stolama. Popřáli jsme si všechno nejlepší a já frčel dál.

Z Chlumu jsem dle plánu sestoupil po jiné trase a napojil se na původní cestu na Bílou Horu. Na tom krátkém společném úseku jsem potkal v protisměru Vychra.

„Ty seš nějakej rychlej, ne?“

„To víš, je potřeba trénovat. Pádím.“

Démonci mi daly tentokrát pokoj, protože si hráli s mnohem početnější a řádně vystrašenou skupinou důchodců. Neříkal jsem jim, co se kolem nich děje, protože by se jim určitě zadřely kolečka :o)

Na Bílé Hoře vedla cesta dál kolem baráčku, kde bydlí naše tvořivá kamarádka Barča a kolem našeho oblíbeného baru Vodnář, kde točí výtečné Belgické klášterní pivo Leffe. Dál směrem na Senec. Byla to trochu nuda,
protože tuhle trasu jsem šel nedávno, ale zase tenkrát nebyla zasněžená ;o) Ze Sence jsem pokračoval dál lesem do Třemošný, kde byla cesta tak blbě popsaná, že jsem se jakože ztratil. Viděl jsem nějakou dvojici přede mnou, jak jde někam, kde mi to nesedělo, tak jsem se vydal vlastní, pocitově správnou cestou. Na křižovatce tvaru T popis už totálně neseděl, protože se mělo pokračovat rovně přes křižovatku. A protože jsem neměl mapu, rozhodl jsem se pokusit napojit se na domnělou správnou cestu, kde šli ti dva. Až doma jsem zjistil, že jsem šel správně, akorát v popisu vynechali jednu křižovatku a abych procházel Třemošnou křížem krážem a hledal nějakou ulici, to fakt ne. Navíc chlap se nikdy neptá. Je to sice blbej kec, ale dobrá výmluva pro 3D svět.

KČT má u mě pár mínusových bodů. Někdy je pozvu na své pochody, abychom se mohli od sebe něco přiučit ;o) Vzpomínám si na organizační tým pochodů na Moravě. Neexistovalo, že by trasu fyzicky neprošli nebo neprojeli maximálně měsíc předem, aby se předešlo veškerým zmatkům, které mohly účastníky potkat. U stovky se projížděly všechny úseky, které nebyly stoprocentně jasné. Že jsme kromě popisu trasy dostávali ještě schéma pochodu a dokonce výškový profil cesty, bylo naprostou samozřejmostí. Je fakt, že někdy to bylo psycho, zvlášť po padesáti kilometrech, kdy už člověk tradičně začíná nadávat sám na sebe, proč je tak blbej a nechá se do toho zase lanařit a navíc si slibuje, že už žádný delší pochod za měsíc nepůjde. Jenže ono to vždycky dopadne úplně obráceně. Jdete o dalších 30 kilometrů víc, zase nadáváte, zase vás všechno bolí, 2 dny pořádně nemůžete chodit, zvlášť, když je převážná část po zpevněných komunikacích a zase si slibujete, že už nikdy, protože to za to zdraví nestojí. A tak je to stále dokola, dokud Vám nepřeběhne kočka přes cestu a nenastane výrazný obrat
ve vašem životě.

Abych to nějak uzavřel, domnělou správnou trasu jsem kupodivu nenašel, takže jsem se otočil a vyrazil po vlastní ose zpět. Mělo to něco do sebe, protože jsem objevil cestu, kterou jsem neznal. Doma jsem spočítal, že plán byl nakonec splněn. Necelých 22 km za 4 hodinky, ve sněhu, se stravovacíma pauzama, to je good ;o) Takže zdařilý první leden 2011, jak má být ;o)

Pokud by platilo rčení jak na Nový rok, tak po celý rok, měl bych ten letošní očekávat spoustu dobrodružství :o)

Luky

PS: Všem zúčastněným pochodářům bych přál, aby se dožili ve zdraví alespoň tisíce let, aby se vykompenzovalo propastné vakuum tvořené mladšími generacemi. S vděčností jsem se zúčastnil akce, kde se objevili i nějakým způsobem postižení lidé, protože chtějí a umějí žít.