Sportiness CZ - Skákací chůdy

Iniciátorem této sekce byla ve skutečnosti Barča, která tuším začátkem roku 2010 založila diskuzi na facebookové skupině
pod názvem Moje noční příhoda.

Ačkoli jí uši už nezachráníme, stále z ní zbylo ještě dost, za co stojí bojovat …to kdyby se náhodou opět objevila múza nezbednice s nějakou lišáckou smlouvou ;o)

Dovolím si níže nakopčit historii tématu, abyste viděli celkový obraz.

Mimochodem, je až prapodivné, kolik lidí ze skupiny během posledního roku zavnímalo, že je schopno vidět, cítit a dělat věci, které nám jsou přirozené, ale byly dávno zapomenuty, neboť nejsou přijaty společností, učeny na školách ani většinou rodičů.

Tato sekce je útočištěm pro každého, kdo se bojí otevřít se se svýmy zážitky nejbližšímu okolí, protože cítí, že by nebyl pochopen nebo by byl dokonce považován za blázna …máme své zkušenosti ;o)

Žádné strachy, s multičinnostní skupinou plzeňských skokanů se můžete pustit i do tajemna ;o)

Takže ještě jednou díky Barčo a jdeme na to…
 
 
Bára:

..a protože jsme v kruhu rodinném…a protože jsou tu lidé dobří..a protože potřebuji pomoc…svěřím se vám, co se mi v noci přihodilo!

V noci má se člověk věnovati spánku,
ale co s ní, když přišla zase?
Lehce a neviditelně,jak fouknutím vánku,
Navštívila mě Múza v nočním čase!

Na postel se usadila a posmutně vzdychla:
„Tak moc,co dětí po Africe…svým srdcem toužím převelice.
Ať každý v této republice, zapíše si do palice,
Že každou větou, co z úst vyjde jako rým
Lze z mysli vyhnat smutek i kdejaký splín!.....

Teď znáte kus příhody mé noční ,
a proto nedivte se!
Omámena paní Múzou, sepsala jsem úpis roční.
Nedivte se, že web tento, verši mořiti budu,
…snad pro pobavení, snad odehnat nudu..doufám, že se nebojíte!
Sem tam veršík, sem tam rýmek na stránky sportiness připojíte.

Úpis je úpis a tak snažně vás prosím..pomozte zachránit moji duši.
Sic nezačnou-li lidé veršovat , paní Múza dle úpisu připraví mě o dvě uši!:-(
před více než rokem · Označit jako irelevantní · Nahlásit · Odstranit příspěvek
Bára Šťastná
smutná jsem..neb text se slil…pro umělecký dojem a lepší pochopení..kdybyste na diskuzi ráčili vstoupiti..děkuji:-)
 
 
Lukáš:

Možná se bojí, snad ještě tápou,
hodiny odbíjí už téměř pátou,
Můza tvá brzičko políbí skupinu,
to bude okamžik, kdy já jí dostanu.
Nachystám klícku a uvidí rošťanda,
že nás tak vydírat nebude legranda.
Dokud mi nevydá tisíce polibků,
nenechám nádherná křidýlka v poklídku.
Dokud se nezačnem pořádně smát,
bude ta bestie básničky psát.
Proč jsem však započal tenhleten monolog,
chtěl jsem se podělit o krásný úryvok.
Z dílničky wingmakerů dříve již vzešel,
ve tmě když bydlel jsem, tak jsem ho našel.
Barvitě vypráví psaníčko Boha,
že je to o básních není náhoda.
Užijte srdečně každého slova,
kdo by chtěl přídavek, mohu ho dodat ;o)

Zdálo se mi, že jsem našel vyděračský
vzkaz, psaný vlastní rukou Boha.
Napsaný tak drobně, že jsem stěží přečetl
poselství, které říkalo:
„Mám tvojí duši, a pokud nedodáš – v malých neoznačených
básních – sumu tvých zármutků, už ji nikdy neuvidíš živou.“

A tak píšu, zatímco cosi neznámého se kolem mne ovíjí,
neodolatelné pro mou ruku, přesto neviděno.
Další přízraky z Gethsemane, jež uctívají zármutek
jak profesionální zpovědníci, ztraceni v zoufalství.
Dosáhnu na slunečnice velikosti měsíčních paprsků,
ale ne sumy mých zármutků.
Unikají mi jako zažehnuté hvězdy,
které padají každou noc za mým oknem.

Má duše musí být nervózní.
To výkupné je příliš k zaplacení,
i pro básníka, co využívá černý proud Kultury.
 
 
Lukáš:

Vidím, že se tu narojilo tisíce příspěvků, které by zachránily Barče uši…njn v nouzi poznáš …
Přidám tedy ještě jeden. Tentokráte vás nepotrápím veršem, ale Buddhovo moudrem.

„Nevěř něčemu jen z toho důvodu, že jsi to slyšel. Nevěř něčemu jen proto, že to mnozí říkají. Nevěř něčemu jen proto, že to je psáno v náboženských knihách. Nevěř něčemu jen proto, že to je učeno učiteli a mudrci. Nevěř tradicím proto, že jsou předávány po generace. Avšak po pozorování a analýze, když zjistíš, že něco souhlasí a je v souladu s dobrem pro tebe i pro všechny, pak to přijmi a žij.“
 
 
Lukáš:

Čus, štve mě, že tahle diskuzní sekce zkomírá neboť můza po postelí přechodně zašlapána jest. Vkládám tedy výtah pěti řádků z básně Na ničem nezáleží. Výklad je na Vás…

Nenazval jsi krkavce nejbídnějšími z ptáků?
Což jejich hmota a energie jsou jiné nežli naše?
Nežijeme snad pod jedním nebem?
Což jejich krev není stejně rudá?
A ústa jejich růžová?
 
 
Bára:

Když jsem uslyšela ty neslyšné kroky, byla jsem v pozoru…
…vše začalo když jsem zavřela oči
tu paní Múza do mysli mí vkročí a já se pouštím do zvláštního hovoru.
čím zvláštní ten náš hovor byl, to vám povím hned
..ač čekala bych výhružky, či boj o uši..nic z toho se neudálo
Všechna slova paní Múzy chutnala by jako med.

Prý má pochopení a umí být trpělivá…a první vlaštovka už přilétla, že, Lukáši, tak že neztrácí víru…a já taky ne:-)

…pořídila jsem si takový pěkný kalendář…na každý měsíc jiný citát od Antoine de Saint-Exupéryho…na únor zní:

„Čeho se v srdci nevzdáš, to je zachráněno a tvorbě nevládne logika“
 
 
Lukáš:

No to je úplně přesný!!! Já pořád tvrdím, že Exupéry dosáhl v tý poušti osvícení!!! Protože srdce je vždy konstruktivní, zatímco mysl je jen přicmrndávač. A když převáží nad srdcem, tak to vypadá, jak to na světě vypadá…jsem si vzpomněl na kreslenou pohádku o stvoření světa, jak tam ten ďáblík našeptával: „Perte se a žerte se.“ :D
 
 
Lukáš:

Dnešního rána mne líbezná ručka bohyně Vesny pohladila po nosíku.
Otevřel jsem oči a spatřivše první lístky nové květeny
razíc si cestu zeminou ještě nedávno zamrzlou, i já pocítil naději.
Že s novou mízou taktéž ospalá inspirace vyvředne z útrob kořenů
a ostatní členové skupiny proberou se ze zimního lenošení,
očka promnou, brk smočí, další kapitolu svého konstruktivního bytí psáti započnou
a plni radosti z mých láskyplných slov tu příspěvek do fóra vloží…
Tak už mě do pr… nes.r… a koukejte sem namr… nějakou básničku!!!!!
 
 
Karolína:

Milá Báro, sice se neznáme, leč o tvé uši boj nevzdáme,
básnickým střevem však jako vy dva, nejsem nadána,
ale když karta je rozdána
budem básnit , třebas i do rána.

Můj kalendář prakticky vyzvání,
nezapomeňte podat, daňové přiznání :o)
jelikož nebude v dalším roce přípustné skákání
neb úředník bude si žádati Vaše doznání.
 
 
Lukáš:

Než sem začne Barča zběsile přidávat rýmy a žerty, neboť školičku už má jistě za sebou a není tedy důvodu, proč tuto rubriku brzdit a prznit, máznu sem pár slovíček z knížečky kterou zrovna pečlivě študuji. Jmenuje se Pět Tibeťanů.

„Strach a lenost jdou ruku v ruce se stárnutím a my se vracíme k vitalitě tím, že tuto setrvačnost překonáme. Energie, zrozená z pohybu, uvolňuje naši pozornost z moci strachu.“

Jinými slovy, nechť žijí dlouho, zdravě a spokojeně pohodoví skokani, skokanky a skokančata ;o)
 
 
Lukáš:

Slibuji co jsem odvolal a odvolávám, co jsem slíbil ;o) …aneb úryvek, který se šíří v rovinách duchovních webů.

V bříšku těhotné ženy byla dvě miminka. První se druhého zeptalo:

Věříš v život po porodu?

Určitě. Něco po porodu musí být. Možná jsme tu hlavně proto, abychom se připravili na to, co bude pak.

Blbost, žádný život po porodu není. Jak by vůbec mohl vypadat?

To přesně nevím, ale určitě tam bude víc světla, než tady. Třeba budeme běhat po svých a jíst pusou.

No to je přece nesmysl! Běhat se nedá. A jíst pusou, to je úplně směšné! Živí nás přece pupeční šňůra. Něco ti řeknu: Život po porodu je vyloučený – pupeční šňůra je už teď moc krátká.

Ba ne, určitě něco bude. Jen asi bude všechno trochu jinak, než jsme tady zvyklí.

Ale nikdo se přece odtamtud po porodu nevrátil. Porodem prostě život končí. A vůbec, život není nic, než vleklá stísněnost v temnu.

No, já přesně nevím, jak to bude po porodu vypadat, ale každopádně uvidíme mámu a ta se o nás postará.

Máma? Ty věříš na mámu? A kde má jako podle tebe být?

No přece všude kolem nás! V ní a díky ní žijeme. Bez ní bychom vůbec nebyli.

Tomu nevěřím! Žádnou mámu jsem nikdy neviděl, takže je jasné, že žádná není.

No ale někdy, když jsme zticha, můžeš zaslechnout jak zpívá, nebo cítit,jak hladí náš svět. Víš, já si fakt myslím, že opravdový život nás čeká až potom…
 
 
Lukáš:

http://www.youtube.com/watch?…
 
 
Lukáš:

Kdysi jsem s některými z Vás mluvil o vodoléčbě, akorát jsem si nebyl schopen vybavit jméno průkopníka…jak už je to u mě zvykem. Kdo si myslel, že jsem se zbláznil, protože se o tom neučí v našich skvělých školách a všeobecně se o vodě nic neví, a když jsem tvrdil, že se s tím dělaly funkční pokusy právě u nás, ťukal si na čelo, nechť se začte do knihy Prameny živé vody (Vincenz Priessnitz)
Cituji ze zoufalého prodejného webu formulku, kterou obšlehli bez udání zdroje…pravdě­podobně přímo z knížky:
Tato kniha, která vychází již ve čtvrtém vydání, poutavě líčí životní osudy a objevy geniálního léčitele Vincenze Priessnitze (1799–1851), zakladatele novodobé vodoléčby a prvního vodoléčebného ústavu na světě – dnes Priessnitzovy léčebné lázně a. s. Jeseník. Jeho, do té doby nevídaná metoda vyvést nemocného do přírody, otužit ho studenou vodou, posílit vzduchem, sluncem, pohybem, zbavit tíživých starostí, vrátit mu zdraví a dát radost ze života, byla nakonec – po těžkých bojích s předsudky, závistí a pronásledováním, jež vedlo až k branám žaláře – uznána jako „nový pozoruhodný jev v oblasti zdravotnictví.“
 
 
Lukáš:

Můza rdousí Barču naší,
kouše, škrábe, trhá uši,
prý ji přesně tohle patří,
v kotli už se voda vaří.

Vidíš, vidíš říká víla,
skupina tě potopila,
kdybys na ně nesázela,
ještě by jsi uši měla.

Dva zoufalci co tu písli,
nepohnuli jejich myslí,
parazit v ní tiše klíčí,
zodpovědně úkol ničí,
práci, kterou dali jsme si,
pro současnou inkarnaci.

Zapomeň, že radost dají,
raději si pochutnají,
na vývaru ze tvých oušek,
pro každého bude doušek,
ještě mrkev přihodíme,
také řádně osolíme,
a nakonec nudličky,
pochutnaj si dětičky.

Budou mlaskat jako vepři,
celí šťastní, žerou za tři,
když jim dáš, tak holt si berou,
zachránit tě nedovedou.

Doufám, že ses poučila,
nenabízej části těla,
místo uší myší skrýš,
příště si to rozmyslíš!
 
 
Lukáš:

Abdu'l-Bahá:

„Zářící, šťastný obličej povzbuzuje lidi na jejich cestách. Když je někdo smutný a potká smějící se dítě, pak se dítě při pohledu na něho přestane smát, a nebude vědět proč. Přeji si, abyste byli šťastni, abyste se smáli, zářili a radovali se tak, aby jiní skrze vás byli šťastní.“
 
 
Lukáš:

Ahoj, opět mi to nedá a zveřejním tady jeden krásný dotaz z diskuze o lese na webových stránkách www.aluska.org

„Aluš jak se jmenují ty bytosti, který můžou vytáhnout něco jako ruce z toho stromu a hladit tě? Já totiž objímala strom a on mě hladil po rukách těma svýma hnědo-zelenýma… A bylo to strašně moc fajn… :) Cítila jsem krásný pocit u srdíčka a když jsem odcházela tak mi těma rukama dokonce mával… :) Taky je vidíš takhle nebo jenom já?“

Žijeme v nádherném světě plném lásky přátelé. Škoda, že to většina z nás nevidí :(
Objímejme stromy, vyjádřeme jim vděčnost a nechme se hladit elfy ;o)
 
 
Karolína:

Marný je to boj, vyzvat lidi na souboj
těžko bránit Barči uši,
když ona už ani neví, jak jí její uši krásně sluší
neb málokdo sem asi čučí, natož aby bránil její uši
jen my dva se tu snažíme,
ačkoliv jiní už Barči uši smaží, ne?
 
 
Lukáš:
Tao:
„Late at night, when everyone is quiet, sit alone and gaze into the mind;
than you notice illusion ending and reallity appearing.“
Vítejte v Matrixu přátelé :o)
 
 
Lukáš:

Dneska jsem viděl supr film Big Fish!!! Vřele doporučuji každému, kdo má rád pohádky.
Akorát jsem ho půlku probrečel :( …ale stojí to za to ;o)
 
 
Lukáš:

Něco o bytostech přírody ;o)
http://www.cez-okno.net/…-leceni-zeme
 
 
Lukáš:

Je tomu už mnoho let, co jsem četl nějaké povídky od Jeroma Klapky Jeroma.
A dnes, naprosto intuitivně se mi vloudila vzpomínka na pár řádků, u kterých jsem se hrozně nasmál:

Bůh ví, že život vážná věc pro většinu z nás je. A právě proto není dobré ho brát vážněji, než je třeba.
Chlapeček a holčička spadli dolů z kopečka, natloukli si kolínka a nosánky a vylili těžce získanou vodu. Jsme velice moudří.
„Neplačte!“, řekneme jim. „Nejste přece mimina. Chlapečkové a holčičky se musejí naučit snášet bolest. Honem nahoru, znovu naplňte vědro a zkuste to znovu.“
Chlapeček a holčička si utírají očička špinavými pěstičkami, žalostně se dívají na svá zkrvavená kolínka a běží s vědrem zase nahoru. Smějeme se jim, ale ne zlomyslně.
„Ubohé dušinky,“ říkáme, „jak nám hapaly. Člověk by si myslel, že je skoro po nich. A byla to jenom rozbitá hlava. Ty děti toho nadělají!“ Pád chlapečka a holčičky snášíme s velkým stoicismem (tj. vnitřní vyrovnanost, duševní klid).
Ale když MY, velký Chlapeček s šedivějícím knírem a velká Holčička s prvními vráskami kolem očí, když MY spadneme z kopečka a rozlije se NAŠE vědro, ach bože! To je ale tragédie. Zastřete hvězdy, zhasněte Slunce, zrušte všechny zákony přírody. Pan Chlapeček a paní Holčička se zkutáleli z kopce – co na tom kopci dělali, se ptát nebudeme – uklouzli po kameni, který tam jistě nastražily všechny zlé vesmírné mocnosti. Pan Chlapeček a paní Holčička si natloukli své hloupé hlavinky. Pan Chlapeček a paní Holčička si poranili srdéčka. Teď stojí a diví se, jak svět vůbec může nerušeně fungovat dál tváří v tvář takové katastrofě.
 
 
Karolína:
jj jako ze života …
 
 
Lukáš:

Včerejší zážitky z automatické kresby se mi stále honí hlavnou, tak jen ventilačně: Projevit soucit k sobě se smí.
 
 
TAK A TAKHLE TO VŠECHNO ZAČALO… ;o)